Informace o nás

Příchod psa do domácnosti se stává podstatným zásahem do zajetého režimu a majitel psa si musí určitým způsobem upravit chod domácnosti s ohledem na příchod nového člena. Již tato fáze je velmi důležitá, aby se ideálním způsobem pes zařadil na jasně vymezené místo ve smečce – rodině. Řada novopečených majitelů tuto počáteční fázi podcení, nezaregistrují určité signály, že něco není v pořádku a tak dochází velmi často k situaci, že z malého milého štěňátka vyroste velký neposlušný despota, který je neobtíž. Velmi často pak takový pes končí v útulku.

Problémoví psi se až na vzácné výjimky se nerodí, problémovými se stávají díky svému prostředí a člověku!

Důvodů proč je mnoho. Někdo přecení své časové možnosti a zjistí, že je pro něj pes při jeho životním stylu zátěží. Další zvolí pro své rodinné zázemí psa naprosto nevhodného plemene. Pokud nejsem sportovně založený a fyzický zdatný a bydlím např. na sídlišti ve 2+1 s manželkou a dvěma dětmi, je naprosto nesmyslné si pořizovat setra, aljašského malamuta, kavkazského ovčáka či brazilskou filu jenom z toho důvodu, že se mi určité plemeno líbí. To je přece nejenom naprosto nesmyslné, ale i nezodpovědné. Dochází tak k situaci,kdy jsou biti oba. Majitel, který je nešťastný z nezvladatelného psa a pes, který je frustrovaný z chování svého pána a z nevhodného prostředí ve kterém žije.

Samostatnou kapitolou je případ nezkušených zájemců o psa, kteří narazí na chovatele – množitele. Není nic horšího než si odvézt špatně socializované a fyzicky podražené štěně často ze soucitu. Výchova a výcvik těchto jedinců se stává velmi často během na dlouhou trať.

Problémem drtivé většiny majitelů je jejich nedůslednost při výchově a výcviku, v dnešní době často deklarována demokracie je v případě soužití se psem základním kamenem úrazu.

Při výchově psa je třeba vycházet z faktu, že pes je původem psovitá šelma žijící ve smečce s vymezenou hierarchií vztahů uvnitř smečky a režimem vycházejícím z jeho životního biorytmu.

Je tedy třeba od samého začátku jasně vymezit psovi jeho postavení ve smečce v našem případě rodině a určité principy od samé počátku dodržovat. Obdobně je třeba zavést stabilní režim přizpůsobený  možnostem majitele a potřebám psa.

Statisticky je vyhodnoceno, že nejvíce se vyostřují problémy ve věku 18 až 24 měsíců, kdy pes dospívá.

Jakým způsobem problémům ve výchově předejít či je odstranit?

První variantou je si prostudovat odbornou literaturu a pokusit se vzniklé problémy vyřešit sám. Je otázkou, jestli nezkušený majitel je schopen odhalit příčiny vzniklých problémů a velmi často si přiznat chyby, které udělal. Variantou druhou je návštěva kynologického cvičiště, kde se běžně uplatňuje model skupinového výcviku ve formě kurzu. Tento model byl převzat v padesátých letech minulého století od ozbrojených složek. Je zde bohužel opomíjena podstata, že u ozbrojených složek jsou psovodi, ale i psi vybíráni dle určitých jednotících kritérií. U civilních výcviku je to zhola nemožné, protože na výcvik dochází civilní osoby – psovodi různého věku, pohlaví, rozdílných schopností a zkušeností a obdobně je to i se psy těchto osob.

Velmi často je používána naprosto nevhodná jednotná metodika, často spíše směřující ke sportovnímu výcviku. V těchto kurzech se naprosto opomíjí nejenom individuální odlišnosti jednotlivých psů a jejich majitelů, ale i specifické rozdíly mezi jednotlivými plemeny. Nelze přistupovat stejně při výcviku např. u border kolie a rhodéského ridgebacka. Selektivní kritéria při plemenitbě uvedených plemen byla naprosto odlišná. Z těchto skutečností je třeba při výchově a výcviku uvedených plemen vycházet. Tyto skutečnosti nebývají respektovány. Třetí variantou je tzv. internátní výcvik, kdy je pes odvezen ke cvičiteli u kterého je ubytován. S touto formou výcviku je spojena řada problémů.

I pes s výbornými psychickými a fyzickými dispozicemi se určitou dobu vyrovnává se změnami odlišného prostředí a změnou psovoda. U opravdu kvalitního jedince to trvá přibližně týden, ale u jedinců psychicky labilnějších měsíc i více. Je zde riziko zdravotních problémů, protože psi jsou většinou ubytováni v kotcích a psi z bytů, kteří jsou vedeni k základní hygieně se většinou v konci nevenčí. Záleží tedy na cvičiteli jestli bude dodržovat režim na který je pes zvyklý.

Zkušený cvičitel pokud dobře odhadne psa, může velice rychle při výchově a výcviku dosáhnout výrazného pokroku. Je totiž motivován tím, aby co nejlépe psa zvládl, dále pes jej nemá okoukaného jako svého majitele a vidí se s ním pouze při výcviku.

Předání psa se většinou pak provádí na cvičišti, kde cvičitel předvádí cíleně především to, co pes umí a vyhne se tomu, co pes neumí. Předání psa by se mělo provádět tak, jako např. u slepeckých psů, kde vlastně cvičitel zavádí psa s klientem v místě jeho bydliště a upozorňuje klienta na eventuální problémy. Tento způsob výcviku je spíše výhodný pro chovatele, kteří podmiňují tento výcvik složením zkoušky z výkonu. Pro normálního majitele je tato forma výcviku nevhodná, často existuje riziko, že narazí na rádoby cvičitele, který po dvou či třech draze zaplacených měsících oznámí majiteli skutečnost, že pes je naprosto k ničemu.